REPORT - Stolové hory - Polsko


 
 
 Další vyjížďka naplánovaná bikerem Mírou Kadlecem z Veloservis Pešek a syn, na kterou jsem byl „vytažen”, byla tentokrát kratší, ale o to intenzívnější - jednalo se o technické ježdění ve Stolových horách. Od Veloservisu Pešek a syn přes Kostelec nad Orlicí se jelo směr Náchod a dále do Machova, který se nachází kousek od Broumova. Míra o Stolových horách mluvil jako o místě, které prostě musíme projet, takže jsme domluvili nejbližší termín, sbalili kola a vyrazili jsme. 

 Pro mě byla tato vyjížďka zajímavá a dosti očekávaná také z důvodu, že jsem měl poprvé možnost pořádně otestovat svoji novou „sedmadvácítku” na rámu SingleBe z dílny Toma Kutína, který vyrobil na zakázku rám z oceli Reynolds. Postavit kolo jsme sice s Mírou stihli už zhruba o tři týdny dříve, ale vzhledem k testovacímu víkendu a většímu pracovnímu vytížení na prodejně na zajímavější vyjížďku nebyl doposud čas. Konečně byla tedy možnost zkusit rozdíl mezi 26" koly a dnes tolik populárními 27,5" koly.  

 Do výchozího Machova jsme dorazili s mírným skluzem, který způsobila zácpa v Náchodě, takže nebyl čas na dlouhé připravování. Během deseti minut jsme už seděli na kolech a Míra mi pomalu začal osvětlovat, co nás to vlastně čeká. Po prvních pár metrech přišel ještě v Machově mírný kopec po asfaltu, což bylo ideální na zahřátí nohou, ale poněkud horší na rozdýchání se. Po třech kilometrech, zrovna když už jsem si říkal, že to docela začíná jet, Míra pokynul směrem doleva k lesu.

 
Tady začala ta zábavnější pasáž. Kamenitý kopec se stoupáním i kolem 25%, dlouhý něco přes kilometr a půl. V první části jsem si začínal myslet, že 27,5" nebyla úplně ideální volba. Míra se pomalu vzdaloval (ačkoliv ne tak rychle, jak jsem jindy zvyklý) a mě hodně brzy začaly pálit svaly na nohou. Nicméně když přišlo na nějaké to přejetí vyššího kořenu nebo projetí z jednoho kamene na druhý, větší průměr kol začal ukazovat své silné stránky. O zbytek se postaraly lehčí převody. Nad touto pasáží se rozprostřela louka, ze které už byl vidět útvar Stolových hor, které se tyčí nad městečkem Karlow, kam vedl už jen krátký sjezd po šotolině.
  
 Karlow je velice příjemnou turistickou lokalitou, ale nejlepší v tu chvíli bylo povzbuzující halekání Poláků, kteří sportování dokáží náležitě ocenit. Nutno podotknout, že i nás zarazilo množství aktivních lidí, starších i mladších, kteří se chystali vystoupat po téměř 700 schodech na vrchní vyhlídku, ačkoliv počasí vypadalo zprvu na déšť a celou cestu provázel poměrně nepříjemný vítr.




 Stoupání na vyhlídku bylo z většiny pěší, ačkoliv jsme s Mírou zkoušeli na začátku nějaké to naskočení na menší schody. Nakonec bylo ale vždy potřeba vycvaknout z pedálů a pokračovat pěšky. Projet jsme se mohli jen po krátkých, ale dosti technických pasážích, které tvořili průjezdy mezi skalami a přejezdy po lávkách nebo kamenech. Na vrchní vyhlídce jsme se pokochali krátkým pohledem na okolní krajinu, ale vzhledem k chladnému větru jsme nečekali a sestoupili pár desítek schodů dolů. Sestup z vyhlídky zpět do Karlowa byl podobný výstupu. Část šla sjet na kolech, ale většinou bylo třeba kolo snést z větších balvanů, které byly prakticky po celé cestě dolů.


 Z Karlowa se v další části jelo na opačnou stranu skrze národní park směr Bludné skály. Tato část cesty byla asi nejzábavnější z celé vyjížďky - cesta průjezdná, ale celá dlážděná kameny, takže bylo nutné opatrně volit stopu jednak s ohledem na pláště, ale také bylo třeba dávat pozor na měnič a ostatní možným nárazům vystavené komponenty. Jednou vycvakl Míra, podruhé zase já, takže jsme si parádně „zazávodili” v technickém ježdění. Patrně největším rozptýlením bylo, když se Míra zasekl, a při následné snaze předjet mě v patřičně závodním stylu prorazil plášť a všude začalo stříkat mléko z jeho bezdušového obutí. Díra se naštěstí zacelila a nebylo třeba dále spekulovat, jak se ze zhruba poloviny vyjížďky dostat rychle k autu.
  

 
Bludné skály jsou další velice krásnou lokalitou jak pro kola, tak pro pěší. Na kole zde můžete frčet po krásném novém chodníku, který se táhne skrz les až k další vyhlídce. Pak je sice třeba otočit to zase zpět, ale za ten pocit, jako by byl člověk někde v Kanadě, to rozhodně stojí. Vzhledem k nutnosti být zpět doma v rozumném čase, jsme museli konec vyjížďky trochu zkrátit. Vynechali jsme bohužel jednu rokli a skrz les jsme po pár kilometrech dojeli na závěrečný sjezd po silnici, který nám ale alespoň trochu zvedl průměrnou rychlost. Po této silnici jsme dojeli až do výchozího bodu k Machově, kde jsme patřičně naklepaní naskládali kola a ostatní věci do auta a vyrazili jsme na cestu zpět.










 
Vyjížďka měla zhruba 28 kilometrů, nastoupáno bylo 764 metrů, ale terén bohatě nahradil jak další kilometry, tak i nastoupané metry. Celkový čas byl dvě a půl hodiny s průměrnou rychlostí 11,3 km/h. Opět jsme se přesvědčili, že ne vždy je potřeba ujet velké množství kilometrů a vyšlapat co nejvíce kopců, ale potřeba je trénovat i techniku a pokud je k tomu přidána i tak krásná příroda jako ve Stolových horách, je vyjížďka úplně ideální. 

  

 



 

REPORT - Stolové hory - Polsko
Vytvořeno18.06.2015